Hlídací služba Bechyně Rudolf
telefon: 602 382 588
ŠANOV OBUV s.r.o. - podnik č. 1
Začátkem listopadu roku 1991 se na mne usmálo štěstí v podobě pracovní nabídky na ostrahu. A nebylo to pro nějakou bezpečnostní agenturu, které se v té době objevovaly, jak na běžícím pásu. Sám jsem v tuto dobu pro jednu pracoval a to na „živnosťák“. Tehdy v roce 1991 to byla tzv. registrace za 120,-Kčs- ostraha majetku a osob. Měl jsem ji už od jara, když sem ještě pracoval na staré Panoramě. Chodil tam na pivo vedoucí živnostenského úřadu, tak jsem měl informace co je na registraci potřeba hned. Mimo čistý RT, žádnou odbornost na úřadě doložit nechtěli, takže tehdy by snad registraci dostal i šimpanz s čistým rejstříkem. Nějaké moje maturitní vysvědčení a potvrzení o studiu na tehdejší odborné škole Sboru národní bezpečnosti nebylo třeba. V současné době už naštěstí třeba je a nároky stále stoupají, někdy zas až moc.
To byl začátek devadesátých let. To mohl mít „bezpečnostní agenturu“ kde kdo. Agenturky vznikaly, pokud se „dostaly“ do nějakého podniku a pokud podnik šel do konkurzu (a že jich bylo) nebo s nimi ukončil smlouvu, zase zanikaly.
Vraťme se tedy do listopadu 1991, kdy jsem poprvé přišel na adresu Myslbekova 1,Teplice a podepsal jsem smlouvu o ostraze s nově vznikající společností Šanov Obuv s.r.o. Byla to dceřiná společnost z NSR Northeimer Schuhfabrik. Tedy fabrika na výrobu obuvi. Můj první podnik. Začátky byly těžké, zákoník práce mi ještě nic neříkal, nevěděl jsem jak napsat pracovní smlouvu, někdo musí vést účetnictví, sám to všechno neodsloužím, v pracovní týden noční, a soboty, neděle, svátky nepřetržitě hlídat fabriku.
Tehdy mi maximálně pomohl můj otec, čerstvý penzista. Jeho němčina z válečného dětství, praxe, zkušenosti a známosti. Sám chodil hlídat a ještě sehnal své dva spolužáky, takže ve čtyřech jsme to obsadili akorát. Ze čtyř hlídačů v této německé fabrice tito tři „dědové“ uměli perfektně německy, pouze já rusky(mizerně), takže pokud přijel nějaký vedoucí Němec, domluvil se. Pouze já musel volat českému řediteli p. Ditrichovi nebo tátovi a ten mi tlumočil.
Ostrahu v noci jsme už tehdy vykonávali se psy. Táta měl německého ovčáka, já také a ten jeden otcův kamarád také. Ten poslední bez psa dělal jen denní směny.
Pejskové na noční byli výborní pomocníci. K závodu patřil menší a větší dvůr s vraty do Dubské ulice. Často zde parkoval náklaďák z Německa. Po navezení strojů, materiálu zase do Německa odvážel hotové boty.
Dubská ulice a přilehlé ulice byly známé větším množstvím cikánských obyvatel a tak se dalo tušit, že nějaká „návštěva“ časem určitě přijde. Také že přišla asi hned mojí třetí, čtvrtou noční. V podniku už byly stroje, kůže, nitě, lepidla, ale výroba začala až v lednu 1992.
Většinu času mimo pochůzky jsme byli na malé vrátnici, jediné místo, kde se topilo. V listopadu je brzo tma, teplo také už moc není. Pes se kolem 22.00 hodiny na chodbě zvednul a šel k zadním vratům, které vedly na malý dvůr, tam byla další brána na velký dvůr a vrata ven do ulice. Někoho pes cítil a lehce zavrčel. Tušil jsem, že někdo bude na velkém dvoře. Ztlumil jsem rádio a zřetelně slyšel, jak někdo přelézá plechové oplocení. Nechal jsem psa zavřeného v chodbě, vzal si jen pro jistotu zbraň, vešel na malý dvorek a podíval se škvírou na velký dvůr. Pohybovaly se tam asi 3 stíny. Prvotní vzrušení u mne částečně opadlo zjištěním, že to jsou nějaká děcka, tak snad nebude tak zle. Zbraň jsem schoval, ale vrátil se pro psa a dal jsem mu košík. Pes by mne prozradil štěkáním, takže jsem co nejrychleji otevřel vrata do velkého dvora a vyrazil s ním do dvora. Dva kluci, co byli ode mne nejdále, stačili utéci zpátky přes plechové oplocení a dělali takový rachot, že to snad muselo vzbudit celou ulici. Nejbližšího jsem chytil, ztuhnul hrůzou, protože pes na něj dorážel a skákal. Odvedl jsem si ho dovnitř a zavolal 158.
Než muži zákona přijeli, zjistil jsem, že to byl asi 13 let starý cikánský hošík, jméno už si nepamatuji, měl u místních přezdívku „Mimi“, známý zlodějíček. Samozřejmě se to v okolí rychle rozkřiklo, že nový podnik je hlídaný se psy a od té doby byl pokoj v této oblasti. V dalších letech se část výroby převedla do nového objektu v ul. Pražská v Proseticích za plynárnou, po roce 1995 se vše odstěhovalo do Prosetic.
Dnes jsem rád, že můj první podnik Šanov Obuv měl německé majitele. Dost jsem se přiučil nejen u nich, ale i u jiných německých firem později.
Rád vzpomínám i na českého ředitele P. Ditricha, férový chlap, jednal na rovinu, v podniku byl ráno vždy první. Žil pro ten podnik od jeho začátku až do hořkého konce.
Ze spousty pracovníků ostrahy v Šanov Obuv mi utkvěl v paměti nejvíce p. Jan T. I v penzi chodil dál hlídat s pejskem Britem, kterého jsem mu daroval. Jednou mi řekl, že ten pes je to nejdražší co ode mne dostal.
Jednoho dne se pan Jan T. nedostavil do práce. Našli jsme ho s kolegou Benešem a policisty doma mrtvého. Brita si vzal jeho kolega z práce, ale svého pána o moc déle nepřežil.
Někdy kolem roku 2003 došlo k prodeji společnosti Šanov Obuv s.r.o. Nový majitel byl z Holandska. Postupem času bylo znát, že podnik už tak dobře nevede jako bývalí majitelé z Německa.
Za německého majitele se málokdy stalo, že by výroba stála a pokud ano, nechal celý podnik uklidit, vymalovat, sundat stropní svítidla, vyčistit od pavučin, ba i venku se musely sbírat vajgly. Přijel jednou za čas tak na týden, kdy bydlel v hotelu Prince de Ligne a vždycky všechny seřval. Lidi v práci se ho báli od ředitele po uklízečku. Zase uměl ocenit výsledky. Dvakráte do roka dostávali dobří zaměstnanci možnost si vybrat dva páry bot s lehkými vadami, které nešly dát do prodeje. Jednou jsme i my z ostrahy si mohli vzít dva páry bot na vánoce, díky p. Ditrichovi. Vydržely mi dlouho, byla to ruční práce. Na vánoce byly finanční odměny a štědré dárkové balíčky. Výplaty zaměstnanců byly vždy včas, moje faktury za ostrahu byly uhrazeny do pěti dnů!
Oproti vyzrálým bývalým německým majitelům většinou již padesát až šedesátníkům, byl nový holandský majitel, mladý hezounek do 35 let. Jezdil z ciziny málokdy, výroba často stála, boty se nerozdávaly, dárky na vánoce sice byly, ale už střídmější. Všiml jsem si poslední roky, že to s podnikem jde s kopce. Faktury za ostrahu mi už platili s měsíční splatností, později začal narůstat i dluh. Český ředitel p. Ditrich půjčil dokonce soukromé peníze, aby koncem roku 2007 na vánoce bylo na výplaty pro lidi, ale zázrak se nekonal. Počátkem roku 2008 už podnik neměl ani na výplaty, dlužil na soc. a zdravotním pojistném, dodavatelským firmám. Moje pohledávka byla asi 30 000,-Kč za ostrahu, když nastoupil insolvenční správce. Jiní utrpěli větší ztráty.
Dnes když tankuji na benzínce Pražská ul. a vidím, jak budova chátrá, chybí už kus oplocení a zarůstá travou, tak je mi zvlášť smutno, protože to byl můj první podnik na výkon ostrahy, kde jsem začínal a sbíral první zkušenosti v oblasti komerční bezpečnosti.